Přišel konečně krásnej víkend a
my jsme se vydali na Bike Tour po staré části Bursy. Jelikož akci organizovali
Couchsurfeři, se kterými jsme předtím byli v Burse po památkách,
předpokládali jsme, že to bude stát za to. Po páteční párty do pěti do rána
bylo poměrně těžké vstát, ale kolem poledne jsme se vyhrabaly z postele a
vcelku nestíhaly. Než se tři ženské vystřídají v koupelně a pak chtějí jít
ještě na kebab, zabere to dost času. O půl druhé jsme měli být v centru,
což je něco přes hodinu od nás z Gorukle. Bylo asi čtvrt na dvě a my
seděli na kebabu. Ve finále jsme měli zhruba hodinu zpoždění a všichni na nás
museli čekat. Ještě, že jsou Turci ve většině hodní a vzali to sportovně,
někteří nás ale, podle mě, proklínali celý výlet. Po našem příchodu a několika
minutách omlouvání jsme se vydali půjčit kola. Čekala jsme starý hnusný kola,
ale to co jsme dostali, byl vážně děs. Nejenom, že byly starý a napůl rozbitý,
byly ke všemu ještě i malý. Po výběru toho nejlepšího kola, jelikož to moje na
rozdíl od ostatních brzdilo a přehazovalo, jsme se vydali vzhůru do hor.
Po
zhruba každých sto metrech jsme se museli zastavovat, většinou pokaždé kvůli
něčemu jinému. Prvně se jednomu Turkovi málem rozpadlo kolo, pak zase jedna
Brazilka nadávala, že už dál nepojede a tak to bylo pořád dokola. Na úpatí
kopce jsme potkali stařičkého dědečka, který se šel projít a vybral si stejnou
cestu jako my. My jsme dojeli tak kilometr nahoru do kopce a tam jsme čekali na
zbytek. Během čekání, tlachání a focení nás tento milý stařičký dědeček
předehnal. Takže si myslím všichni dokážete živě představit, jaká byla naše
průměrná rychlost.
Nahoře jsme chvilku zkejsli a pak se vydali zpátky dolů. K naší
smůle zrovna v sobotu začínali oslavy nějakého výročí Otomana, takže byly
v centru Bursy davy lidí. Nejvtipnější pasáže teprve přišly, když jsme se
vyhýbali lidem či autům v uzoučkých uličkách. Ve finále byl výlet ale celkem
prča. Rozhodně jsme se nasmála a věřím, že se mi díky tomu prodloužil život o
několik let. Zdárně jsme dojeli do cíle a za kola zaplatili pouze 55 Kč, což je
snesitelné. Na konci výletu nezapomněli organizátoři dodat, že během dalších
víkendů plánují další cyklo-výlety. Už se na ně nesmírně těšíme.
V neděli jsme se domluvili s naším
učitelem turečtiny, že vyrazíme na výšlap do hor. Měli jsme opravdu krásně
pestrý víkend – sobota na kolech a neděle na pěší túře v horách. Vstávali
jsme okolo půl šesté, abychom se do půl osmé byli schopni dostat do centra, odkud jsme
vyjížděli minibusem směr Uludag. Tentokrát se nečekalo na nás, ale na Portugalce
a opět jsme dorazili pozdě, „jen“ o půl hodiny. Naši skupinu tvořili především
studenti teologické fakulty, náš učitel, jeho přátelé, dvě Američanky a my Erasmáci. Ihned jakmile jsme se seznámili, jsme naskákali do minibusu a
fičeli nahoru do hor. Cesta trvala asi hodinku. Nakonec nás vyhodili u lesní
cesty, kde jsme se nasnídali. Pojedli jsme burek a posilněni jsme se vydali
cestou necestou, která byla převážnou dobu po rovině.
Když se někde v Evropě jezdí do hor, tak se prostě nastoupá na hřeben, pak se jde chvilku po hřebenu a nakonec se seběhne dolů. Tady se ale Turci nechají vyvést busem nahoru a pak už se jen nahoře prochází a kochají. Nejvíce mě pobavil jeden účastník, který šel celou dobu v gumových botách do vody. Z našeho pana učitele se taky vyklubal opravdový učitel, jelikož nám celou dobu pořád něco přikazoval a poučoval nás. Začalo to tím, že mi nařídil, ať si sundám bundu, že mi bude teplo a budu zpocená. Pak téměř přikázal Báře, ať mu dá foťák, že chce fotit, nebo Michalovi, ať si příště koupí lepší boty do hor. Navíc nás celou cestu buzeroval, že jdeme buď moc rychle, nebo moc pomalu. Připadala jsem si, jak v mateřské školce. Co to kompenzovalo, byla nádherná příroda, která byla všude kolem nás.
Asi po 10 km, když už jsme všichni šilhali hlady, jsme si na cestě rozdělali oheň a opekli köfte (opečené mleté
maso). Každý dostal svoji úlohu – jeden krájel chleba, druhý rajčata, třetí
nosil dříví atd. Já jsem měla za úkol vytřít špinavé umělohmotné nádoby. Vzala
jsem si ubrousek a začala jsem je vytírat. Celou dobu jsem přemýšlela, proč to
dělám. Nakonec mi došlo, že to jsou nádoby od syrových köfte, do kterých se pak budou zpátky
dávat již hotové köfte.
Z toho se mi udělalo trošku nevolno, jelikož jsme neměla žádnou
dezinfekci, kterou bych nádoby umyla. Pouze vodu z potůčku a kapesníčky. V Česku
doma nekrájíme nožem na maso ani zeleninu, ale tady v Turecku se s ničím
zkrátka moc neštvou. Během pauzy byl také čas na modlení, a jelikož s námi
šli většinou jen zapřísáhli muslimové, tak jsme viděli skoro všechny. Vznikla z toho
velmi plodná debata o tom, jak poznají, kterým směrem je Mekka. Když jsme se
zeptali našeho učitele, tak nám řekl, že 30 stupňů doprava, doleva se toleruje. Celá obědová pauza
byla završena tím, že se všechny odpadky naházely do igelitových pytlíků a vše
se to hromadně spálilo. My jsme si vyměňovali zaražené pohledy s Američankama.
Igelit se pálí asi taky jenom tady od Turecka na východ.
Náš učitel vyfotil během neděle
asi tak tři tisíce fotek. Na Facebook jich dal pouze 400. Myslím, že to bylo
poprvé, kdy jsme se už odmítala fotit. Michalovi se povedla výborná hláška: „Dnes mě vyfotili vícekrát, než za můj dosavadní život.“
Příští víkend máme namířeno do
Istanbulu, tak snad nám vyjde počasí. Držte palce.
