Na horu vysokú

První velký výlet, který nás čekal, byla nedělní návštěva hory Uludag, která se tyčí nad Bursou. Vrchol dosahuje něco málo přes 2 500 m. n. m. a údajně se tam dá i lyžovat. Samozřejmě by to byl naprosto parádní zážitek zkusit si lyžování tady, ale jelikož zde nemám pomalu ani lyžařské rukavice, pořád jsem váhala. Sice jsme se dozvěděli, že se nahoře dá všechno půjčit, jelikož Turci lyžařským vybavením příliš nedisponují, ale absolutně jsme netušila, v jakém stavu dané vybavení bude. S Evou jsme se tedy pořád nedokázaly rozhodnout, zda jezdit, nebo ne. Navíc ani ostatní Erasmáci nechtěli lyžovat, což mě poměrně zarazilo. Nejvíce z nich zkrátka lyžovat neumělo, což je na české poměry neobvyklé, jelikož u nás lyžuje či snowborduje téměř každý.  Co nás taky velmi odpuzovalo, byla teplota, která se údajně nahoře pohybuje okolo 12 stupňů.

V neděli v 7 hodin ráno jsme vyjeli v minibusu směrem nahoru do výšin. Poměrně dlouhou dobu nebyl vidět žádný sníh, ale to se asi po hodině změnilo a sněhu poměrně rychle přibývalo. Konečně jsme po všech šílených zatáčkách dojeli nahoru, vylezli z minibusu a zima nás praštila přes nos. Já ve své tenké flísové bundě okamžitě mrzla a to nemluvím o ostatních v podzimních kabátcích (nahoře bylo tak 5 stupňů). Můžu si gratulovat, že jsem se před odjezdem rozhodla koupit nový treckovky. Sice nebyly úplně nejlevnější, ale zachránily mě od okamžitého promočení.               Po vyskákání z busu a pár sprostých slovech, že počasí je fakt odporné, padalo něco mezi sněhem    a deštěm a všude byla brutální mlha, jsme se rozhodly, že lyžovat nepůjdeme. Měli jsme tedy něco kolem   7 hodin na to, se nahoře pořádně projít. Po půl hodině byly téměř všichni promočení na kost a chtěli jít na čaj, nebo zpátky do busu. Část opravdu do busu šla a já se přidala k Turecko-polské průzkumné výpravě, která se mým příchodem změnila na turecko-polsko-českou. Naším cílem bylo najít vojenskou stanici, ve které stojí čaj 50 Kurušů a ne 5 Lir, jak v ostatních barech či restauracích na Uludag. Zpočátku jsme šlapali směrem po sjezdovce, kde nás křižovali lyžaři a já jsem pouze čekala, kdy nás někdo smete, jelikož jme v té mlze nebyli vůbec vidět. Poté jsme ze sjezdovky uhli a začali se brodit v téměř po kolena vysokém sněhu. 

Po překonání několika metrů brozením a úspěšném seskoku z 2 metrové hroudy jsme stanici našli. Teď přišla ta doba, kdy jsem byla promočená už i já a jediný po čem jsem toužila, byl teplý čaj. Toho jsme se ale nedočkala, jelikož stanice byla zavřená a my jsme museli jít hledat bar, kde dostaneme čaj za 5 Lir. Bar i s čajem jsme našli a pak se vydali k busu, kde zbytek přeživších vyspával a sušil se. Poté nás čekal oběd, který by si zasloužil samostatnou kapitolu. Čekala jsme alespoň polívku, ale dostali jsme opečenou bagetu s něčím, co připomínalo párek, ale pouze při velké představivosti. Bylo to vážně hnusný, ale jelikož měli všichni hroznej hlad, tak toho zbaštili spoustu. Zbytek výletu probíhal tak, že jsme seděli v buse a čekali další skoro 4h na to, než odjedeme. U toho jsme si sušili boty, ponožky a byli zabalení pod dekou.

Možná to celé vyznívá trošku negativně, ale já jsme opravdu velmi ráda, že jsem na Uludag byla, i přes to, že jsme brutálně promrzli, strávili jsme čas spolu a pobavili se. Co jsme měli také možnost vidět, byly nadšené turecké lyžařky v šátcích, městských kabátcích a sukních. Připomnělo mi to staré dobré časy naší první republiky. Věřím ale, že díky hnusnému počasí a extrémním podmínkám si tento výlet budeme opravdu pamatovat do konce našich dní. 

Nový týden a nové zážitky

Minulý čtvrtek pro nás Internation office připravila Welcome párty. Vtipné bylo, že celá akce začínala v 15h, takže si určitě všichni dokážou představit, o co šlo. Co nás potěšilo, že jsme se mohli pořádně nadlábnout. Všechny nás přivítali, každý jsme dostali dárkové předměty a studentské karty, které nás opravňují k pobírání slev, např. v muzeích. Vtipné bylo to, že karty nedostali jenom noví studenti, ale i ti stávající a to i přesto, že tady na Uludag studovali už i předchozí semestr. Předpokládám, že byli na nás vcelku naštvaní, jelikož oni na karty čekali půl roku a my týden. Možná se vedení Uludag univerzity nechtělo zatěžovat se dvěma ceremoniály, tak počkali, až dorazí úplně všichni studenti akademického roku a udělali zkrátka jenom jeden. Jak jsem již psala minule, v Turecku se nesmrká. Co je ale problém, že já jsem zvyklá smrkat všude a pořádně nahlas. Jakmile jsme přišli do Art Galery, kde se měla Welcome party konat, tak se mi v nose uvolnily všechny hleny, jelikož jsme přecházeli ze zimy do tepla. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než se zkrátka a dobře vysmrkat, a to jak jinak než řádně nahlas. Všichni Turci se na mě okamžitě pohoršeně podívali, a že jich tam nebylo málo, ale jakmile viděli můj zahanbený obličej, začali se smát. To bych nebyla já, abych neutrhla hned na startu nějaký trapas.

Na pátek jsme naplánovali, s místními, prohlídku památek v centru Bursy. Co nebylo úplně dobré, bylo to, že na čtvrtek jsme naplánovali párty a po troše míchání alkoholu mi v pátek nebylo úplně nejlépe. Naštěstí prohlídka města začínala až ve dvě hodiny odpoledne, takže jsme měli poměrně dost času na to se vyspat. Turci nám ukázali spoustu krásných míst. Zde je výčet některých - opevnění a hrad, který se tyčí nad Bursou, Zelená mešita a hrobka sultána, který ji nechal postavit, Velká mešita, jež je pátou největší mešitou na světě a tou největší v Turecku, hedvábné dílny, kde jsme absolvovali i malý workshop o tom, jak kreslit na hedvábí speciální technikou a spousta dalších hrobek a parků. Den jsme si s holkama báječně užily, konečně jsme se neválely jenom u nás v Gorukle (tam bydlíme).     

O víkendu jsme byli v ZOO. Mají ji tu moc krásnou, sice malinkou, ale krásnou. Jediné co je naprd, že než se tam člověk dostane, tak musí téměř hodinu stát v naprosto přeplněném autobusu, jehož řidič řídí jako o život. Člověk je vlastně rád, že je to tak přeplněné, jelikož se všechny lidské bytosti mohou v autobuse do sebe zaklínit a člověk v zatáčkách tolik nevlaje. Když jsem se ptala, proč spoje neposílí, když jsou tak přeplněné, dostala jsem klasickou odpověď „Welcome to Turkey“. V ZOO bylo spousta typických zvířat. Co se mi líbilo, že zvířata, která jsou v Česku vidění normálně v lese, jsou v Turecku zavřená v klecích – například takový divočák. Taky jsem došla k závěru, že zvířata musí krmit nějakou drogou, jelikož všechna byla šíleně aktivní. Určitě znáte, totálně znuděná zvířata v českých ZOO, která jenom spí nebo se nehýbou, tady to bylo všechno obráceně. Žirafy a zebry si hrály, pštrosi čůrali, lvi čůrali i řvali atd., moc krásný pohled. Navíc bylo nádherně, tak jsme si to náramně užili.

Nový týden přinesl další pokus návštěvy školy a snahu o zjištění nějakých informací. Tentokrát jsme byly s Bárou úspěšné a setkaly se s naší koordinátorkou, která pije jeden čaj za druhým a kouří jednu cigaretu za druhou. Myslím, že si budeme rozumět, jelikož nevypadala na to, že by něco hrotila. Domluvila nám schůzky s učiteli na tento týden, tak uvidíme, co pořídíme. Ve čtvrtek máme první lekci turečtiny, chachááá.

Na dnešek jsme si naplánovali výlet na policii k vyřízení trvalých pobytů v Burse. Museli jsme vyplnit spoustu nesmyslných papírů, donést 4 pasové fotografie, kopie pasů atd. zkrátka a dobře další byrokratický nesmysl. Nejprve jsme šli do dveří č. 9 a já si naivně myslela, že je to všechno, ale vyvedli mě z omylu. V těchto dveřích nám pouze zkontrolovali, zda máme všechny dokumenty. Poté dveře č. 11, kde jsme dostali razítko. Následovala přepážka s velmi milým pánem, který mi v turečtině vysvětlil, že na kopii víza z pasu nemám potřebné razítko, které nám dali na letišti. Jasně, že to tam nemůžu mít, když jsme stránku s vízem kopírovala ještě před odletem. Dodnes jsme nepochopila, proč si kopie nemohou udělat na místě (to stejné bylo i na ambasádě v Praze). Jedna hodná Turkyně ze studentské organizace naštěstí vzala můj pas a běžela ho někam rychle okopírovat. Pán u přepážky byl poté uspokojen a poslal mě na pokladnu, kde jsem zaplatila krásné 2000 Kč, za to, že můžu zůstat 4 měsíce v Turecku. Huráá. Celou dobu jsem si na policii připadala jako v románu či povídce Franze Kafky. Asi si budu muset zase něco od něj přečíst, abych pochopila, jak se Franz cítil. Za deset dní by měl být trvalý pobyt vyřízen a my si budeme moci konečně požádat o připojení k internetu do našeho bytu. Huráá na druhou.

Vypadá to, že bychom o víkendu mohli jet lyžovat, tak doufám, že to vyjde. Držte mi palce.