Na horu vysokú

První velký výlet, který nás čekal, byla nedělní návštěva hory Uludag, která se tyčí nad Bursou. Vrchol dosahuje něco málo přes 2 500 m. n. m. a údajně se tam dá i lyžovat. Samozřejmě by to byl naprosto parádní zážitek zkusit si lyžování tady, ale jelikož zde nemám pomalu ani lyžařské rukavice, pořád jsem váhala. Sice jsme se dozvěděli, že se nahoře dá všechno půjčit, jelikož Turci lyžařským vybavením příliš nedisponují, ale absolutně jsme netušila, v jakém stavu dané vybavení bude. S Evou jsme se tedy pořád nedokázaly rozhodnout, zda jezdit, nebo ne. Navíc ani ostatní Erasmáci nechtěli lyžovat, což mě poměrně zarazilo. Nejvíce z nich zkrátka lyžovat neumělo, což je na české poměry neobvyklé, jelikož u nás lyžuje či snowborduje téměř každý.  Co nás taky velmi odpuzovalo, byla teplota, která se údajně nahoře pohybuje okolo 12 stupňů.

V neděli v 7 hodin ráno jsme vyjeli v minibusu směrem nahoru do výšin. Poměrně dlouhou dobu nebyl vidět žádný sníh, ale to se asi po hodině změnilo a sněhu poměrně rychle přibývalo. Konečně jsme po všech šílených zatáčkách dojeli nahoru, vylezli z minibusu a zima nás praštila přes nos. Já ve své tenké flísové bundě okamžitě mrzla a to nemluvím o ostatních v podzimních kabátcích (nahoře bylo tak 5 stupňů). Můžu si gratulovat, že jsem se před odjezdem rozhodla koupit nový treckovky. Sice nebyly úplně nejlevnější, ale zachránily mě od okamžitého promočení.               Po vyskákání z busu a pár sprostých slovech, že počasí je fakt odporné, padalo něco mezi sněhem    a deštěm a všude byla brutální mlha, jsme se rozhodly, že lyžovat nepůjdeme. Měli jsme tedy něco kolem   7 hodin na to, se nahoře pořádně projít. Po půl hodině byly téměř všichni promočení na kost a chtěli jít na čaj, nebo zpátky do busu. Část opravdu do busu šla a já se přidala k Turecko-polské průzkumné výpravě, která se mým příchodem změnila na turecko-polsko-českou. Naším cílem bylo najít vojenskou stanici, ve které stojí čaj 50 Kurušů a ne 5 Lir, jak v ostatních barech či restauracích na Uludag. Zpočátku jsme šlapali směrem po sjezdovce, kde nás křižovali lyžaři a já jsem pouze čekala, kdy nás někdo smete, jelikož jme v té mlze nebyli vůbec vidět. Poté jsme ze sjezdovky uhli a začali se brodit v téměř po kolena vysokém sněhu. 

Po překonání několika metrů brozením a úspěšném seskoku z 2 metrové hroudy jsme stanici našli. Teď přišla ta doba, kdy jsem byla promočená už i já a jediný po čem jsem toužila, byl teplý čaj. Toho jsme se ale nedočkala, jelikož stanice byla zavřená a my jsme museli jít hledat bar, kde dostaneme čaj za 5 Lir. Bar i s čajem jsme našli a pak se vydali k busu, kde zbytek přeživších vyspával a sušil se. Poté nás čekal oběd, který by si zasloužil samostatnou kapitolu. Čekala jsme alespoň polívku, ale dostali jsme opečenou bagetu s něčím, co připomínalo párek, ale pouze při velké představivosti. Bylo to vážně hnusný, ale jelikož měli všichni hroznej hlad, tak toho zbaštili spoustu. Zbytek výletu probíhal tak, že jsme seděli v buse a čekali další skoro 4h na to, než odjedeme. U toho jsme si sušili boty, ponožky a byli zabalení pod dekou.

Možná to celé vyznívá trošku negativně, ale já jsme opravdu velmi ráda, že jsem na Uludag byla, i přes to, že jsme brutálně promrzli, strávili jsme čas spolu a pobavili se. Co jsme měli také možnost vidět, byly nadšené turecké lyžařky v šátcích, městských kabátcích a sukních. Připomnělo mi to staré dobré časy naší první republiky. Věřím ale, že díky hnusnému počasí a extrémním podmínkám si tento výlet budeme opravdu pamatovat do konce našich dní.