Stopem po Turecku

Není nic jednoduššího, než cestovat v Turecku stopem! Ano, je to pravda, ale taky mi chvíli trvalo, než jsme tomu sama uvěřila.

Asi po dvou měsících, co jsem byla v Turecku, jsem se odvážila poprvé stopovat a vyjela jsem s Tomášem do Izmiru, což je město vzdálené asi 300 km od Bursy (mého tureckého bydliště). Jeden lístek na autobus vyjde zhruba na 350 Kč, což se nám samozřejmě nechtělo utrácet. Stoupli jsme si na dálnici hned u univerzity a začali mávat. Podle instrukcí od polského kamaráda Piotra nám měl někdo ihned, nejdéle do 5 minut, zastavit. Po 10 minutách se ovšem nic nedělo a ani po půl hodině se stále nic nezměnilo. Už jsme začali uvažovat, že půjdeme na autobus, v tom jsme si ovšem všimli, že na nás řidiči něco neustále ukazují. Mělo to snad znamenat běžte kousek dál? Zkusili jsme to a zjistili, že údajná dálnice, na které stojíme je obyčejná příjezdová cesta do centra Bursy a ta opravdová, která směřuje do Izmiru, je kousíček dál. Zastavilo nám asi tak druhé auto.

Pravidlo č. 1 – Je nutné stát na té správné dálnici.

Turečtí řidiči nemluví moc anglicky, respektive vůbec. Je velké štěstí, když na někoho anglicky mluvícího narazíte, ale jde to. Je proto dobré se naučit pár tureckých frází ke konverzaci. Jednu dobu jsme měla i chuť vytvořit turecký stopařský slovník, ale nakonec na to nebyl čas. Možná se k tomu ale ještě dokopu. Je důležité umět základní fráze, které se týkají odkud člověk je, co studuje, co dělá v Turecku, zda má hlad, žízeň, chce se mu na toaletu atd. Není úplně špatné si k cestování k sobě vzít  nějakého Turka. Z osobní zkušenosti můžu jenom doporučit. On se baví s řidičem a vy odpočíváte. Bez turecky mluvící záchrany je někdy komunikace složitá a může být mnohdy velmi vyčerpávající. Je to především z toho důvodu, že řidiče od konverzace jen tak neodradí fráze, že nerozumíte. Neustále se snaží bavit o čemkoliv možném a navázat téma, kterému byste rozuměli. Navíc díky tomu, že s námi cestoval Can (náš turecký průvodceJ) jsme zažili to, co bychom nikdy bez něj nezažili, protože bychom se zkrátka nebyli schopni s řidičem  domluvit. 

Otázkou je, o co všechno jsme potenciálně přišli, když s námi zrovna Can na výletě nebyl.

Pravidlo č. 2 – Vzít si na cestování k sobě Turka, eventuálně být schopen sám něco ze sebe vypotit.

Turci jsou hrozně pohostinní, a to nejenom doma, ale i v autě. V okamžiku, kdy Vás naberou se stáváte jejich hostem a oni pro Vás udělají první poslední. Začne to cigaretami, jelikož všichni v Turecku kouří. Pokračuje to čajem, protože všichni v Turecku pijí černý čaj a následně vás zvou na oběd. Ze začátku, když jsme začali jezdit stopem jsme se zdráhali, že nemáme hlad atd., ale po dvou měsících jsme byli už tak rozmazlení, že jsme si pomalu vybírali co si dáme. Naše poslední cesta stopem Anatlya – Bodrum a druhý den Bodrum – Bursa byla v rámci stravy úplně nejlepší, jelikož jsme nic neutratili a jedli jsme si jako králové. Poslední řidič za nás dva, sebe a svého syna platil okolo 80 lir, což je zhruba 830 Kč. A to bych chtěla upozornit, že cena jídla v restaurací není vysoká. Ale museli jsme si dát navíc domácí Ayran a dezert a kdesi cosi, prostě Turci. Co je největší fór, že oni zkrátka nic nechtějí na oplátku. Když jim nabídnete něco svého, nebo chcete zaplatit alespoň čaj, tak jsou celí pohoršení a pobouření.

Pravidlo č. 3 – Nebát se hodovat, ušetříte!

Teď přijdou na řadu ty nepříjemné chvíle, jelikož i při stopování je potřeba si dávat pozor. Nejčastěji přijdou ze zkušeností, ale některým se dá předejít.

Rozhodně není bezpečné stopovat bez přítomnosti muže, respektive mužů. Čím víc jich máte po ruce, tím lépe. Nechci tady rozmazávat špatné zážitky cizích lidí, které ani nejsou potvrzené, ale dávejte si pozor. Holky cestují vždycky alespoň se jedním chlapem. Nikdy jsme se nepustila do toho cestovat sama nebo jenom s holkama a jsme za to velmi ráda. Nemůžu tedy připojit žádnou špatnou osobní zkušenost, ale je opravdu lepší předcházet jakýmkoliv špatných zkušenostem aspoň takto.

Také je dobré cestovat ve větší skupině. Mně se osvědčilo cestování ve třech – dvě holky a jeden kluk, jelikož jsme se pořád vlezli do osobáku a nemuseli jsme se potit se smradlavýma kamioňákama. Zvládli jsme ale i cestování v šesti, i když jsme se museli několikrát rozdělit. V šesti se ještě vejdete do kamionu a je to rozhodně bezpečnější, jelikož řidič si netroufne. Několikrát jsme cestovala ve dvou, holka a kluk, a ne vždy to sekalo dobrotu. Jednou se nám stalo, že se mě řidič snažil ohrabávat a dokonce se mu to i při vystupování povedlo. Další špatnou zkušeností bylo, když nám řidič nechtěl zastavit a neustále se s námi v centru města motal dokola. Nakonec jsme mu museli utéct na červené.

Pravidlo č. 4 – Cestujte ve větší skupině, vždy alespoň s jedním klukem.

Jak se vyvarovat špatným situacím, když nastanou:

Mnohokrát poznáte slizouna na první pohled. Popravdě oni to nemají v Turecku jednoduché. Ženy tam chodí zahalené a když takovej kamioňák, který měsíc neviděl ženskou uvidí stopující Evropanku v krátkých kraťasích, tak mu to vlastně člověk nemůže mít ani za zlé.

Pokud slizouna nepoznáte na první pohled, tak ho poznáte na druhý. Neustále se na Vás přes přední zrcátko kouká, má slizký výrazy a občas i blbý kecy (pokud jim rozumíte). Někteří dokonce zvou na pivo, jelikož si myslí, že se dají Češky jedním pivem opít a jsou pak povolnější. Nenechejte se tedy vůbec zvát na pivo ani jakýkoliv alkohol. Nejlepší je říct, že alkohol vůbec nekonzumujete, alespoň budete ůsobit jako vzorný věřící jedinec. Pokud se necítíte dobře a chcete si vystoupit, tak stačí říct, že vám není dobře a chcete prostě vystoupit, nebo že se Vám chce na záchod, vystoupit na benzince a pak už jednoduše nenastoupit. Prostě se jakkoliv bezpečně dostat z auta. Pokud nechcete, tak vás do něj už nikdo nikdy nedostane.

Pravidlo č. 5 – Dávejte si pozor! Ale nebojte se, štěstí přeje připraveným!

Pár špatných zkušeností mě ale rozhodně neodradilo a já stopovala dál a dál.Nebála jsme se a zažila jsem něco naprosto skvělého. Mohla jsem poznat Turecko takové, jaké opravdu je. Nejlepší způsob, jak poznat kulturu, jazyk či dostat se snadně a levně k národnímu jídlu je zvednou palec u dálnice a čekat, kdo příští vám zastaví. Nemějte strach, nebudete čekat dlouho.

Jak jsem se zlepšila v angličtině

Na gymplu jsem se shodou náhod a nevysvětlitelných okolností dostala do výběrové skupiny, která se měla během roku připravit na Cambridgeskou zkoušku FCE. Chodila jsem jeden semestr a nepřišlo mi, že bych se jakkoliv zlepšila. Možná to bylo i tím, že mi to v mých 17 letech nepřišlo důležité dělat si jakoukoliv zkoušku z angličtiny a moc jsme se zkrátka neučila. Jediné, na co jsem myslela, bylo, kam půjdu večer na pivo a který z mých vrstevníků je nejhezčí. Po půl roce jsem tohoto anglického snažení nechala. Výhodou kurzu bylo, že byl v rámci školy a byl zadarmo. Když jsme tehdá učiteli říkala, že se na FCE ještě tě necítím, klavíroval do mne, že nemám promarnit svoji šanci. Tvrdil mi, že když si zkoušku budu chtít v budoucnu udělat, tak budu muset začít zase od znova a navíc budu muset platit těžké peníze za kurz. V něčem měl pravdu, ale v něčem ne.

Na vysoké jsem zjistila, že moje angličtina je na tom hodně mizerně. Přemýšlela jsem co s tím a jediné, co mě napadlo, bylo přihlásit se do kurzu nějaké jazykovky. Někdy je opravdu těžké najít ten vhodný kurz, jelikož všechny večerní jsou poměrně rychle obsazeny a ty dopolední bylo pro mě těžké zkombinovat se školou a prací.Nakonec jsem našla to, co jsme potřebovala a moje vidina lepší angličtiny se kvapem blížila. Ale narazila jsem! Ne všichni učitelé angličtiny vám pomohou. Nechci tvrdit, že daný učitel byl v čemkoliv špatný, určitě spoustě žákům vyhovoval, ale mně přišel prostě jako slizoun. Nedokážu popsat proč. Nakonec jsme od půlky kurzu odmítla dále pokračovat. Něco ve mně zkrátka nechtělo na lekce chodit a trávit tam 1,5 hodiny svého času.

Za ten půlrok jsme se nezlepšila ani o píď, možná to bylo i tím, že jsme půlku kurzu vynechala. Ovšem dále mi vrtalo hlavou, co teda se svojí angličtinou udělám. Jít do kurzu, aniž bych dopředu znala učitele, nechci, jelikož nechci vyhodit svoje tvrdě našetřené peníze, tak co teď? Napadlo mě potrénovat angličtinu někde v zahraničí a odjela jsem na 14 dní pracovat jako dobrovolník do Španělska. Zkušenost to byla excelentní, bohužel v jiných ohledech než ve zlepšení jazyka.

Ještě před odjezdem do Španělska mi můj kamarád doporučil Facebookovou stránku Nina English Brno. Jedná se prý o učitelku na volné noze a na FB dává dobré tipy, jak se člověk může učit sám online. Hned jsme stránku začala navštěvovat a po návratu jsem si všimla, že Nina nabízí Kurz zážitkové angličtiny. Co mě zaujalo, bylo především to, že se učilo bez učebnic, zábavnou formou a s rodilými mluvčími. Kurz jsem absolvovala a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Naprosto jsme změnila názor na angličtinu a vůbec na jakýkoliv jazyk. Do té doby jsme se učila, jelikož jsme to brala jako nutnost, zkrátka něco co potřebuju do životopisu. Po pár lekcích s Ninou jsem se do English bláznivě  zamilovala a byla pro mě radost se ji učit. Navíc jsme v kurzu potkala mnoho rodilých mluvčí, kteří mi pomohli se rozmluvit a posunout můj level o kousíček výš.

Dále jsem se dozvěděla, že se v Brně konají pravidelná setkání cizinců, kde člověk může pokecat a případně si najít nové kamarády. Znáte Na Stojáka? Kdo by neznal. Ale víte, že v Brně existuje English Stand Up Comedy? Poměrně nepravidelné představení v brněnském klubu ClubWash. Proč se nezasmát a zároveň nedostat jazyk snadněji do ucha. Toto vše jsem poznala díky Nině a nejen to. Víc se soustředím na texty písniček, abych jimlépe rozuměla, koukám se na filmy a seriály bez titulků a snažím se číst zahraniční média. Nina mi otevřela oči a já pod jejím vedením studuju už skoro dva roky. Za tuto dobu můžu konečně vidět nějaký posun. Vím, proč chci studovat angličtinu, mám v tom jasno a opravdu se zlepšuju. Hurááá!!!

Můj půlroční pobyt v Turecku mi hrozně moc pomohl v tom být si v angličtině jistější. Nebát se mluvit, nebát se, že neporozumím či se nedomluvím. Předtím, než jsem do Turecka odjela, jsem se vždycky hrozně bála mluvit. I když tady píšu o tom, jak jsem se u Niny rozmluvila, pořád jsme v sobě cítila nějaký blok. Nedokázala jsem si představit, že bych pracovala s cizinci, či se s nimi dostávala každý den do kontaktu. I když jsme ráda chodila na English meetingy pořád ve mně nějaký ten strach byl a musela jsem ho překonávat. Po Turecku? Chachaaa! Nejraději bych mluvila anglicky pořád, jelikož jsem na to byla skoro půl roku zvyklá. Hrozně mi to chybí a jak jsem byla dřív neochotná mluvit s cizinci, teď to vyhledávám.

Takže pobyt v zahraničí, v anglicky mluvící zemi ještě lépe (já bohužel nemám osobní zkušenost, ale jsme o tom hluboce přesvědčena), je pro jazyk to nejlepší a je fuk, jaký jazyk se učíte a na jaké úrovni jste. Vždycky to pomůže, a to i když jste úplný začátečník.

A příště napíšu něco o svých nejnovějších cílech v angličtině.

Ještě pár odkazů na závěr:

http://englishbrno.cz/ - Nina English Brno, moje nejlepší učitelka angličtiny

https://www.facebook.com/groups/englishinbrno/ - FB skupina, kde se pravidelně organizují English meetingy v Brně

https://www.facebook.com/groups/235711289814861/ - English Stand Up Comedy

http://www.englishcentral.com -English central, stránka kde se dají sledovat videa z YouTube s titulky a můžete se zde i nahrát a počítač vyhodnotí vaši mluvenou angličtinu