Stopem po Turecku

Není nic jednoduššího, než cestovat v Turecku stopem! Ano, je to pravda, ale taky mi chvíli trvalo, než jsme tomu sama uvěřila.

Asi po dvou měsících, co jsem byla v Turecku, jsem se odvážila poprvé stopovat a vyjela jsem s Tomášem do Izmiru, což je město vzdálené asi 300 km od Bursy (mého tureckého bydliště). Jeden lístek na autobus vyjde zhruba na 350 Kč, což se nám samozřejmě nechtělo utrácet. Stoupli jsme si na dálnici hned u univerzity a začali mávat. Podle instrukcí od polského kamaráda Piotra nám měl někdo ihned, nejdéle do 5 minut, zastavit. Po 10 minutách se ovšem nic nedělo a ani po půl hodině se stále nic nezměnilo. Už jsme začali uvažovat, že půjdeme na autobus, v tom jsme si ovšem všimli, že na nás řidiči něco neustále ukazují. Mělo to snad znamenat běžte kousek dál? Zkusili jsme to a zjistili, že údajná dálnice, na které stojíme je obyčejná příjezdová cesta do centra Bursy a ta opravdová, která směřuje do Izmiru, je kousíček dál. Zastavilo nám asi tak druhé auto.

Pravidlo č. 1 – Je nutné stát na té správné dálnici.

Turečtí řidiči nemluví moc anglicky, respektive vůbec. Je velké štěstí, když na někoho anglicky mluvícího narazíte, ale jde to. Je proto dobré se naučit pár tureckých frází ke konverzaci. Jednu dobu jsme měla i chuť vytvořit turecký stopařský slovník, ale nakonec na to nebyl čas. Možná se k tomu ale ještě dokopu. Je důležité umět základní fráze, které se týkají odkud člověk je, co studuje, co dělá v Turecku, zda má hlad, žízeň, chce se mu na toaletu atd. Není úplně špatné si k cestování k sobě vzít  nějakého Turka. Z osobní zkušenosti můžu jenom doporučit. On se baví s řidičem a vy odpočíváte. Bez turecky mluvící záchrany je někdy komunikace složitá a může být mnohdy velmi vyčerpávající. Je to především z toho důvodu, že řidiče od konverzace jen tak neodradí fráze, že nerozumíte. Neustále se snaží bavit o čemkoliv možném a navázat téma, kterému byste rozuměli. Navíc díky tomu, že s námi cestoval Can (náš turecký průvodceJ) jsme zažili to, co bychom nikdy bez něj nezažili, protože bychom se zkrátka nebyli schopni s řidičem  domluvit. 

Otázkou je, o co všechno jsme potenciálně přišli, když s námi zrovna Can na výletě nebyl.

Pravidlo č. 2 – Vzít si na cestování k sobě Turka, eventuálně být schopen sám něco ze sebe vypotit.

Turci jsou hrozně pohostinní, a to nejenom doma, ale i v autě. V okamžiku, kdy Vás naberou se stáváte jejich hostem a oni pro Vás udělají první poslední. Začne to cigaretami, jelikož všichni v Turecku kouří. Pokračuje to čajem, protože všichni v Turecku pijí černý čaj a následně vás zvou na oběd. Ze začátku, když jsme začali jezdit stopem jsme se zdráhali, že nemáme hlad atd., ale po dvou měsících jsme byli už tak rozmazlení, že jsme si pomalu vybírali co si dáme. Naše poslední cesta stopem Anatlya – Bodrum a druhý den Bodrum – Bursa byla v rámci stravy úplně nejlepší, jelikož jsme nic neutratili a jedli jsme si jako králové. Poslední řidič za nás dva, sebe a svého syna platil okolo 80 lir, což je zhruba 830 Kč. A to bych chtěla upozornit, že cena jídla v restaurací není vysoká. Ale museli jsme si dát navíc domácí Ayran a dezert a kdesi cosi, prostě Turci. Co je největší fór, že oni zkrátka nic nechtějí na oplátku. Když jim nabídnete něco svého, nebo chcete zaplatit alespoň čaj, tak jsou celí pohoršení a pobouření.

Pravidlo č. 3 – Nebát se hodovat, ušetříte!

Teď přijdou na řadu ty nepříjemné chvíle, jelikož i při stopování je potřeba si dávat pozor. Nejčastěji přijdou ze zkušeností, ale některým se dá předejít.

Rozhodně není bezpečné stopovat bez přítomnosti muže, respektive mužů. Čím víc jich máte po ruce, tím lépe. Nechci tady rozmazávat špatné zážitky cizích lidí, které ani nejsou potvrzené, ale dávejte si pozor. Holky cestují vždycky alespoň se jedním chlapem. Nikdy jsme se nepustila do toho cestovat sama nebo jenom s holkama a jsme za to velmi ráda. Nemůžu tedy připojit žádnou špatnou osobní zkušenost, ale je opravdu lepší předcházet jakýmkoliv špatných zkušenostem aspoň takto.

Také je dobré cestovat ve větší skupině. Mně se osvědčilo cestování ve třech – dvě holky a jeden kluk, jelikož jsme se pořád vlezli do osobáku a nemuseli jsme se potit se smradlavýma kamioňákama. Zvládli jsme ale i cestování v šesti, i když jsme se museli několikrát rozdělit. V šesti se ještě vejdete do kamionu a je to rozhodně bezpečnější, jelikož řidič si netroufne. Několikrát jsme cestovala ve dvou, holka a kluk, a ne vždy to sekalo dobrotu. Jednou se nám stalo, že se mě řidič snažil ohrabávat a dokonce se mu to i při vystupování povedlo. Další špatnou zkušeností bylo, když nám řidič nechtěl zastavit a neustále se s námi v centru města motal dokola. Nakonec jsme mu museli utéct na červené.

Pravidlo č. 4 – Cestujte ve větší skupině, vždy alespoň s jedním klukem.

Jak se vyvarovat špatným situacím, když nastanou:

Mnohokrát poznáte slizouna na první pohled. Popravdě oni to nemají v Turecku jednoduché. Ženy tam chodí zahalené a když takovej kamioňák, který měsíc neviděl ženskou uvidí stopující Evropanku v krátkých kraťasích, tak mu to vlastně člověk nemůže mít ani za zlé.

Pokud slizouna nepoznáte na první pohled, tak ho poznáte na druhý. Neustále se na Vás přes přední zrcátko kouká, má slizký výrazy a občas i blbý kecy (pokud jim rozumíte). Někteří dokonce zvou na pivo, jelikož si myslí, že se dají Češky jedním pivem opít a jsou pak povolnější. Nenechejte se tedy vůbec zvát na pivo ani jakýkoliv alkohol. Nejlepší je říct, že alkohol vůbec nekonzumujete, alespoň budete ůsobit jako vzorný věřící jedinec. Pokud se necítíte dobře a chcete si vystoupit, tak stačí říct, že vám není dobře a chcete prostě vystoupit, nebo že se Vám chce na záchod, vystoupit na benzince a pak už jednoduše nenastoupit. Prostě se jakkoliv bezpečně dostat z auta. Pokud nechcete, tak vás do něj už nikdo nikdy nedostane.

Pravidlo č. 5 – Dávejte si pozor! Ale nebojte se, štěstí přeje připraveným!

Pár špatných zkušeností mě ale rozhodně neodradilo a já stopovala dál a dál.Nebála jsme se a zažila jsem něco naprosto skvělého. Mohla jsem poznat Turecko takové, jaké opravdu je. Nejlepší způsob, jak poznat kulturu, jazyk či dostat se snadně a levně k národnímu jídlu je zvednou palec u dálnice a čekat, kdo příští vám zastaví. Nemějte strach, nebudete čekat dlouho.