středa 20. února 2013

Je libo turecký čaj nebo kávu?




V únoru 2011 jsme při nečinném sledování zpráv na internetu přemýšlela o možnosti vyjet někam do zahraničí. Říkala jsme si, že by to nemuselo být vůbec špatné a že bych mohla zažít spoustu zajímavých dobrodružství. Než se mi podařilo můj sen naplnit, trvalo to celkem dost času. Bylo zapotřebí vybrat zemi, kam bych chtěla vyjet, udělat úspěšně zkoušky a vybrat si předměty, které budu chtít studovat. Zahraniční program jež jsem zvolila se jmenuje Erasmus. Chtěla jsem jet někam do tepla, ale všechny jižní země Evropské unie nepřipadaly v úvahu, jelikož se zde nevyučuje v angličtině. Prvotní touha mě táhla do Španělska, kde jsem již dříve strávila část léta, ale bohužel neumím španělsky. Nedokázala jsme si sama sebe představit v zemi jako je Finsko, kde je v lednu mínus 28 stupňů. Jenom při té představě mě mrazí. Pak jsem došla až na konec seznamu a zjistila jsem, že je možnost vyjet do Turecka. Proč ne, řekla jsem si a bylo to.
Dnes je 20. února 2013 – dva roky potom, co jsem začala snít. Zítra odlétám do Istanbulu, odkud se trajektem dostanu do Bursy, města, kde se mi sen o studiu v cizí zemi konečně splní.
Předtím, než jsem se dostala až sem, bylo nutno prožít jednu z nejhorších byrokratických zkušeností v mém životě. Jsem ráda, že už to mám za sebou, a kdybych věděla dřív, že něco takového budu muset podstoupit, tak se na to rovnou vyprdnu. Další text může sloužit jako návod pro toho, kdo se chce dostat do Turecka jako student na déle než 30 dní a musí tedy požádat o vízum. Zároveň může sloužit i pro pobavení a zpříjemnění všedních a nudných večerů s vínem, a to i přesto, že můj příběh je spíš tragikomický. Jsem přesvědčena o tom, že se najdou tací, které tato část pobaví.
Získání tureckého víza se v první chvíli nezdá zas až tak těžké. Člověk jako já si přečte pár blogů a informací od ostatních na internetu a bezduše jim věří. Největší chybou bylo to, že jsem si nezavolala na tureckou ambasádu a neinformovala jsem se přímo u nich, respektive to neudělal nikdo z naší trojice hrdinek, která se rozhodla strávit následující půlrok studiem v Burse. Slepě jsme věřily informacím od „zkušenějších“ jedinců, kteří se tvářili, že snědli všechnu moudrost světa. Inspirovaly jsme se na blogu jedné slečny, která byla v Burse rok před námi. Studuje na stejné fakultě jako my a celý proces co absolvovala, jsme musely samozřejmě absolvovat i my. Ale hlava bývá občas děravá a i jí vypadla poměrně důležitá informace, díky které jsme zažily některé vtipné momenty. I když se tento „návod“ snažím psát co nejpřesněji, tak i mně může cokoliv vypadnout, proto si pro jistotu všechno ověřte, taky už nejsem nejmladší a hlava neslouží, jak by měla. Navíc se může v příštích letech v procesu cokoliv změnit. Úplně nejlepší by bylo, kdyby zrušili vízovou povinnost úplně a další generace by měly o starost míň.

Den první
S holkama jsme se zkrátka domluvily, že 3. ledna vyrazíme do Prahy zažádat o vízum. Jak jsem již zmínila, přečetli jsme si na internetu co je k tomu potřeba a byly jsme celkem nervózní, zda to všechno během jednoho dne stihneme. V Praze je totiž zapotřebí během dopoledne 7:30 – 12:00 stihnout mnohé.

  1. Zaběhnout si na Vrchní soud, který je hned naproti Pankrácké věznice, ze které bylo právě v té době propouštěno velké množství vězňů na amnestii. Díky panu Klausovi jsme byly v okolí věznice obezřetnější na své kabelky. Na Vrchním soudě je potřeba si vyzvednout výpis trestního rejstříku. Pro mnohé by se mohlo zdát, že se tato procedura dá obejít a sehnat si výpis trestního rejstříku na jakékoliv poště v Česku, ale opak je pravdou. Výpis trestního rejstříku vydaný na Vrchním soudě je totiž stvrzen stokorunovým kolkem, který je naštěstí možné si na daném úřadě zakoupit. Je ale lepší si kolek koupit dopředu, jelikož nikdy nevíte. Je k dostání na jakékoliv poště. Navíc je zde nějaké super razítko, které vydává pouze Vrchní soud a bez něj se dál nepohnete.
  2. Teď teprve začíná ta pravá byrokracie, jelikož je zapotřebí zajet na Ministerstvo zahraničí, které sídlí na náměstí přímo naproti Pražskému hradu. To přesně tam, kde se každou hodinu střídají stráže. Nám celkem trvalo budovu najít, ale pokud máte lepší orientační smysl než my tři, o čemž nepochybuji, nemělo by to být problém. Zde najdete mini okénko s neskutečně pomalou úřednicí, která musí na čerstvý výpis TR přidat tzv. apostilu. Lajcky řečeno razítko na razítko, aby se úřady nabažily a byrokrati mohli v klidu spát. Navíc za toto razítko dáte další stokorunový kolek, který je potřeba mít předem, tak ať tady na tomto nevyhoříte. POZOR na úřední hodiny pro ověřování dokumentů na Ministerstvu. Naše delegace musela odsunout cestu do Prahy o jeden den, kvůli tomu, že se slečnám ve čtvrtek prostě nechce pracovat.
  3. Najděte si tureckého překladatele, a to nejlépe předem a domluvte se s ním na času, kdy mu tento úředně ověřený doklad donesete. Tomu našemu trval překlad zhruba hodinu. Dohromady přeložil tři úplně stejné dokumenty a od každé z nás si vzal 700,-. Suma sumárum je to 2 100,- za hodinu, což není špatné. Kdo chce být v příštím životě překladatelem do turečtiny? Během hodiny co jsme čekaly na překlad, jsme si zašly do výtečné cukrárny a přejedly se koláčky, což bylo velmi příjemné. Možná našeho překladatele líčím trošku hrabivě, byl to ale velmi příjemný pán, který se nás navíc ptal, zda nám nechybí ještě jeden dokument z univerzity, který je potřeba přeložit. My o ničem takovém nevěděly, takže jsme jasně odsouhlasily, že ne. A to byla právě ta chyba, kterou jsme učinily, ale o tom později. Pokud najdete v Praze schopného překladatele, tak si od něj nechte přeložit všechny dokumenty, které je přeložit potřeba, je jich totiž více než jeden.
  4. Následuje cesta na Ořechovku, kde sídlí turecká ambasáda. Je to moc pěkná čtvrť, tak se můžete i pokochat krásou místních vilek. Ambasáda je v jedné z nich a poznáte ji tak, že je do ní zapíchlá obrovská turecká vlajka. Sejdete dolů po schodech a zazvoníte u okýnka. Teď nastávají dvě možnosti. Buď Vám otevře Turek, který si rád utahuje z ženskejch, nebo ženská, která si snad v životě z nikoho nikdy neutahovala a ani se nezasmála. Není to úplně ten nejlepší výběr, ale bohužel jiná možnost není. Na nás vyšel on a právě zde přišel všemi čtenáři očekávaný problém, chyběl nám jeden dokument. Přesněji to byl doklad o vyslání domovskou univerzitou na zahraniční cestu přeložený do turečtiny. Když Turek zjistil, že doklad nemáme, vysmál se nám, řekl ať jdeme nakupovat a přijedeme příště s kompletní dokumentací. Co jsme mohly jiného dělat. Pořádně naštvaný jsme se šly v Praze najíst a vydaly se domů.

Pro zažádání o vízum je zapotřebí
  • Dva stokorunové kolky, které padnou k zařízení výpisu z TR
  • Originální potvrzení turecké školy o přijetí uchazeče – tzv. Letter of Acceptance
  • Potvrzení české školy o vyslání, přeložené do turečtiny oficiálním překladatelem turecké ambasády
  • Výpis z TR, jenž bude opatřen apostilou a přelož do turečtiny oficiálním překladatelem turecké ambasády
  • Pasovou fotografii
  • Pas + fotokopie pasu (nedivte se, já se divila, ale nemá to smysl)
  • Vyplněnou žádost (dostanete na ambasádě)

Den druhý
Po první návštěvě turecké ambasády jsme alespoň věděly, co je zapotřebí za dokumenty. Huráááá. Naštěstí jsme zjistily, že v Blansku je také překladatelka a mohly jsme si po vyzvednutí potřebného lejstra z univerzity udělat úřední překlad u ní. Čekala nás páteční cesta do Blanska, zrovna na první kolo prezidentských voleb. Podle mapy jsem zjistila, že vzdálenost vlakového nádraží a bydliště naší překladatelky je asi 4 km. Já se v mapách moc nevyznám, ale za ten večer se musím vážně pochválit. Zvládly jsme to s kolegyní úspěšně a v čase 1h jsme se dostaly tam, kam jsme chtěly. Paní byla velmi milá, dala nám dokonce skupinovou slevu a překlad nás stál „jen“ 550 Kč. Chvíli jsme si povídaly, abychom pak v hrůze zjistili, že nám poslední rozumný spoj do Brna jede za 40 minut. Rychle jsme se vyprovodily a utíkaly (no téměř) na nádraží. Stihly jsme to, já jsme odvolila a šla na kutě. Druhej den mě neskutečně bolely nohy.

Den třetí
Konečně jsme byly obdařeny všemi dokumenty a mohly jsme se znovu podívat do matičky Prahy. Moc se nám tam nechtělo, ale nakonec se jelo. Vízum bylo úspěšně podáno a začalo období 15 denního čekání na jeho vyřízení. Turek nám řekl, že vízum bude hotové za 15 dní v 16h.

Den čtvrtý
Konečně bylo vízum hotové a mohla jsem se vydat opět do našeho hlavního města a doufat, že jsem vízum dostala. Jela jsem sama a to jsem neměla dělat. Na ambasádu jsem se dostala okolo 11h. Bylo to dva dny potom, co mělo být vízum hotovo. Můj příjemný úsměv překazilo setkání s Turkyní, která mě dokázala perfektně odrovnat. Opět mě (a nejen mě) Turkové přechytračili. Dozvěděla jsem se, že „dopoledne žádosti, odpoledne pasy“. Z toho jsem pochopila, že si mám pro vízum dojít odpoledne, prý nejdřív v 16 hodin. Téměř mě ranil infarkt. Říkala jsem jí, že to snad není problém vzít můj pas a dát mi ho, ale pro ni to asi problém byl. Neustále dokola opakovala v 16 hodin a nehodlala se se mnou dál bavit. Vlastně ani nebylo o čem, jelikož její česká slovní zásoba byla podle všeho vyčerpána.
V Praze jsem strávila krásný den a zajela si do přilehlé vesnice Dubeč pro knihu, navštívila Luxor, kde jsem si koupila ještě jednu a poté jsme si četla ve Starbucks. Čekala jsem do tří hodin a jela na ambasádu. Odpolední směnu schytal Turek, který mě zdravil už z dálky, dokonce si i pamatoval moje příjmení. Při mé poznámce při předávání pasu, zda mi vrátí i originál Letter of Acceptance, že ho potřebuji do školy na vyřízení dalších věcí, řekl, že ne a odešel.

Tím skončilo moje trápení o turecké vízum. Krásně se mi vyjímá v pasu a mě napadají všechny možné myšlenky. Je cílem turecké ambasády všem potenciálním studentům či pracujícím, kteří chtějí odcestovat do Turecka na delší dobu, překazit plány a Turecko absolutně zhnusit? Zatím jsem dostala ochutnat pouze hořké turecké kávy a už se velmi těším na přeslazený turecký čaj. Doufám, že bude stát za to.

Žádné komentáře:

Okomentovat