Má nová láska Zurich nebo ne?

Je to nesmírně dlouho, co jsem se pohybovala za hranicemi naší malé České republiky. Poslední delší výlet byl akorát před rokem do slunného Protugalska. Letos jsem se naprosto spontánně rozhodla vyjet do Švýcarska. Spojila jsem příjemné s užitečným a jela navštívit kamaráda Iziho. Takže velmi jednoduše řečeno náklady na celý výlet se mi poměrně výrazně snížily.

Vyjely jsme s kamarádkou okolo půl 3 ráno z Brna na vídeňské letiště s absolutně nulovým plánem, co všechno chceme vidět. Věděly jsme, že je v Zurichu poměrně velké a údajně krásné jezero, že je tam nesmírně draho a nebude tam úplně nejtepleji. Vybaveny zimními kabáty a šálami jsme vysedly z letadla a nasedly na vlak směrem k našemu ubytovacímu zařízení (Iziho byt). Ihned po rozjetí vlaku jsme se nalepily na okýnko a musely prozkoumat okolí. Sklo se zamlžovalo naším udiveným dechem. Všude je tak neuvěřitelně uklizeno, všechno je vyleštěno a upraveno.

Když jsem přišla poprvé do supermarketu, byla jsem připravena na vysoké ceny. Ty mě nemohly zaskočit, ale přece jenom mě něco nesmírně překvapilo. Pozitivně překvapilo. Regály plné biopotravin. Nemáte rádi bioprodukty? Tak se v Zurichu pravděpodobně nenajíte. Byla jsem v potravinovém ráji. Vynikající zelenina, ovoce a v podstatě cokoliv co jsme se rozhodla ochutnat. Geniální čokoláda, sušenky a další dobroty. A ani to pivo nebylo vůbec marný.

Ceny jsou v Zurichu hodně bláznivý. Pro srovnání 1 Švýcarský frank je 23 Kč.

• Káva v kavárně – 6 až 7 CHF
• Coffee to go – 4 CHF
• Pivo v supermarketu – 2 CHF
• Pivo v hospodě – 8 CHF (třetinka samozřejmě)
• 3 hodiny cesty vláčkem – 60 CHF
• 1 jízda šalinkou – 4 CHF
• Celodenní jízdenka na městskou dopravu – 8 CHF
• Na oblečení jsem se raději ani nekoukala

Jelikož jsem já osobně celý výlet pojala jako velký zážitek a oslavu jídla a pití, nemohla jsem se vzdát příležitosti dát si švýcarskou klasiku. Sýrové fondue. Možná kdybych předem věděla, jaký horor prodělá moje peněženka, rozhodla bych se to zvážit. Jednou večer jsme si vyšli na promenádu k řece, že najdeme restauraci, kde si budeme moci tuto delikatesu dát. Restaurace byla moc krásná a všichni návštěvníci do sebe tlačili roztečený sýr namotaný na kousku pečiva. Po nahlídnutí do jídelního lístku jsme protočili panenky, ale řekli jsme si, že jsme přece na dovolené. Bylo to skvělý, dostali jsme mísu se sýrem, pečivo a brambory, a dlabali jsme, až se nám z uší kouřilo. Za tu cenu jsme toho mohli spořádat, kolik jsme chtěli a tak jsme se jako poctiví Češi nadlábli tak, že jsme se potom měli problém odkutálet domů. Po nacpání břich bylo zapotřebí vyprázdnit peněženky. Nechala jsem tam 55 franků, takže necelých 1 300 Kč. Na večeři pro jednoho je to celkem pálka, že? Ale když o tom teď píšu tak si opět vzpomenu na tu skvělou chuť roztopeného sýra na mém spáleném jazyku.

Když už jsme u toho jídla, tak jsme měly se Slávinkou tu čest podívat se a pojíst v "kantýně" Googlu. Do uvozovek to dávám proto, že to byla spíš geniální restaurace. Dali jsme si sushi, lepší jsem prozatím nejedla. Kdo by nechtěl pracovat pro Google s takovým servisem?

Švýcaři jsou nesmírně zajímaví lidé. Za těch pár dní mi přišlo, že jsou takoví nezúčastnění života okolo. Možná mi to přijde proto, že jsme většinu času cestovala do zemí, kde jsou všichni nesmírně vřelí a s obyvateli států více na západ nemám popravdě téměř žádné zkušenosti. Jsou nesmírně uvědomělí a mají být na co pyšní. Taková samostatná jednotka, která se o sebe dokáže postarat zcela bez pomoci okolí. Tak proč se zaobírat těma blbcema z Evropské unie?

Těch 5 dní bylo krásných, odpočinkových a plných zážitků. Ještě napíšu o výletu do Alp a na kolech okolo toho již zmiňovaného jezera. Ovšem když jsme se vrátila do Brna, byla jsem hrozně šťastná, že jsme doma. Ani jsme nestihla vyložit batoh domů a šla jsme si do vinárny sednout na dvojku bílého za 35 Kč. No není tu v Brně krásně?

Stopem po Turecku

Není nic jednoduššího, než cestovat v Turecku stopem! Ano, je to pravda, ale taky mi chvíli trvalo, než jsme tomu sama uvěřila.

Asi po dvou měsících, co jsem byla v Turecku, jsem se odvážila poprvé stopovat a vyjela jsem s Tomášem do Izmiru, což je město vzdálené asi 300 km od Bursy (mého tureckého bydliště). Jeden lístek na autobus vyjde zhruba na 350 Kč, což se nám samozřejmě nechtělo utrácet. Stoupli jsme si na dálnici hned u univerzity a začali mávat. Podle instrukcí od polského kamaráda Piotra nám měl někdo ihned, nejdéle do 5 minut, zastavit. Po 10 minutách se ovšem nic nedělo a ani po půl hodině se stále nic nezměnilo. Už jsme začali uvažovat, že půjdeme na autobus, v tom jsme si ovšem všimli, že na nás řidiči něco neustále ukazují. Mělo to snad znamenat běžte kousek dál? Zkusili jsme to a zjistili, že údajná dálnice, na které stojíme je obyčejná příjezdová cesta do centra Bursy a ta opravdová, která směřuje do Izmiru, je kousíček dál. Zastavilo nám asi tak druhé auto.

Pravidlo č. 1 – Je nutné stát na té správné dálnici.

Turečtí řidiči nemluví moc anglicky, respektive vůbec. Je velké štěstí, když na někoho anglicky mluvícího narazíte, ale jde to. Je proto dobré se naučit pár tureckých frází ke konverzaci. Jednu dobu jsme měla i chuť vytvořit turecký stopařský slovník, ale nakonec na to nebyl čas. Možná se k tomu ale ještě dokopu. Je důležité umět základní fráze, které se týkají odkud člověk je, co studuje, co dělá v Turecku, zda má hlad, žízeň, chce se mu na toaletu atd. Není úplně špatné si k cestování k sobě vzít  nějakého Turka. Z osobní zkušenosti můžu jenom doporučit. On se baví s řidičem a vy odpočíváte. Bez turecky mluvící záchrany je někdy komunikace složitá a může být mnohdy velmi vyčerpávající. Je to především z toho důvodu, že řidiče od konverzace jen tak neodradí fráze, že nerozumíte. Neustále se snaží bavit o čemkoliv možném a navázat téma, kterému byste rozuměli. Navíc díky tomu, že s námi cestoval Can (náš turecký průvodceJ) jsme zažili to, co bychom nikdy bez něj nezažili, protože bychom se zkrátka nebyli schopni s řidičem  domluvit. 

Otázkou je, o co všechno jsme potenciálně přišli, když s námi zrovna Can na výletě nebyl.

Pravidlo č. 2 – Vzít si na cestování k sobě Turka, eventuálně být schopen sám něco ze sebe vypotit.

Turci jsou hrozně pohostinní, a to nejenom doma, ale i v autě. V okamžiku, kdy Vás naberou se stáváte jejich hostem a oni pro Vás udělají první poslední. Začne to cigaretami, jelikož všichni v Turecku kouří. Pokračuje to čajem, protože všichni v Turecku pijí černý čaj a následně vás zvou na oběd. Ze začátku, když jsme začali jezdit stopem jsme se zdráhali, že nemáme hlad atd., ale po dvou měsících jsme byli už tak rozmazlení, že jsme si pomalu vybírali co si dáme. Naše poslední cesta stopem Anatlya – Bodrum a druhý den Bodrum – Bursa byla v rámci stravy úplně nejlepší, jelikož jsme nic neutratili a jedli jsme si jako králové. Poslední řidič za nás dva, sebe a svého syna platil okolo 80 lir, což je zhruba 830 Kč. A to bych chtěla upozornit, že cena jídla v restaurací není vysoká. Ale museli jsme si dát navíc domácí Ayran a dezert a kdesi cosi, prostě Turci. Co je největší fór, že oni zkrátka nic nechtějí na oplátku. Když jim nabídnete něco svého, nebo chcete zaplatit alespoň čaj, tak jsou celí pohoršení a pobouření.

Pravidlo č. 3 – Nebát se hodovat, ušetříte!

Teď přijdou na řadu ty nepříjemné chvíle, jelikož i při stopování je potřeba si dávat pozor. Nejčastěji přijdou ze zkušeností, ale některým se dá předejít.

Rozhodně není bezpečné stopovat bez přítomnosti muže, respektive mužů. Čím víc jich máte po ruce, tím lépe. Nechci tady rozmazávat špatné zážitky cizích lidí, které ani nejsou potvrzené, ale dávejte si pozor. Holky cestují vždycky alespoň se jedním chlapem. Nikdy jsme se nepustila do toho cestovat sama nebo jenom s holkama a jsme za to velmi ráda. Nemůžu tedy připojit žádnou špatnou osobní zkušenost, ale je opravdu lepší předcházet jakýmkoliv špatných zkušenostem aspoň takto.

Také je dobré cestovat ve větší skupině. Mně se osvědčilo cestování ve třech – dvě holky a jeden kluk, jelikož jsme se pořád vlezli do osobáku a nemuseli jsme se potit se smradlavýma kamioňákama. Zvládli jsme ale i cestování v šesti, i když jsme se museli několikrát rozdělit. V šesti se ještě vejdete do kamionu a je to rozhodně bezpečnější, jelikož řidič si netroufne. Několikrát jsme cestovala ve dvou, holka a kluk, a ne vždy to sekalo dobrotu. Jednou se nám stalo, že se mě řidič snažil ohrabávat a dokonce se mu to i při vystupování povedlo. Další špatnou zkušeností bylo, když nám řidič nechtěl zastavit a neustále se s námi v centru města motal dokola. Nakonec jsme mu museli utéct na červené.

Pravidlo č. 4 – Cestujte ve větší skupině, vždy alespoň s jedním klukem.

Jak se vyvarovat špatným situacím, když nastanou:

Mnohokrát poznáte slizouna na první pohled. Popravdě oni to nemají v Turecku jednoduché. Ženy tam chodí zahalené a když takovej kamioňák, který měsíc neviděl ženskou uvidí stopující Evropanku v krátkých kraťasích, tak mu to vlastně člověk nemůže mít ani za zlé.

Pokud slizouna nepoznáte na první pohled, tak ho poznáte na druhý. Neustále se na Vás přes přední zrcátko kouká, má slizký výrazy a občas i blbý kecy (pokud jim rozumíte). Někteří dokonce zvou na pivo, jelikož si myslí, že se dají Češky jedním pivem opít a jsou pak povolnější. Nenechejte se tedy vůbec zvát na pivo ani jakýkoliv alkohol. Nejlepší je říct, že alkohol vůbec nekonzumujete, alespoň budete ůsobit jako vzorný věřící jedinec. Pokud se necítíte dobře a chcete si vystoupit, tak stačí říct, že vám není dobře a chcete prostě vystoupit, nebo že se Vám chce na záchod, vystoupit na benzince a pak už jednoduše nenastoupit. Prostě se jakkoliv bezpečně dostat z auta. Pokud nechcete, tak vás do něj už nikdo nikdy nedostane.

Pravidlo č. 5 – Dávejte si pozor! Ale nebojte se, štěstí přeje připraveným!

Pár špatných zkušeností mě ale rozhodně neodradilo a já stopovala dál a dál.Nebála jsme se a zažila jsem něco naprosto skvělého. Mohla jsem poznat Turecko takové, jaké opravdu je. Nejlepší způsob, jak poznat kulturu, jazyk či dostat se snadně a levně k národnímu jídlu je zvednou palec u dálnice a čekat, kdo příští vám zastaví. Nemějte strach, nebudete čekat dlouho.

Jak jsem se zlepšila v angličtině

Na gymplu jsem se shodou náhod a nevysvětlitelných okolností dostala do výběrové skupiny, která se měla během roku připravit na Cambridgeskou zkoušku FCE. Chodila jsem jeden semestr a nepřišlo mi, že bych se jakkoliv zlepšila. Možná to bylo i tím, že mi to v mých 17 letech nepřišlo důležité dělat si jakoukoliv zkoušku z angličtiny a moc jsme se zkrátka neučila. Jediné, na co jsem myslela, bylo, kam půjdu večer na pivo a který z mých vrstevníků je nejhezčí. Po půl roce jsem tohoto anglického snažení nechala. Výhodou kurzu bylo, že byl v rámci školy a byl zadarmo. Když jsme tehdá učiteli říkala, že se na FCE ještě tě necítím, klavíroval do mne, že nemám promarnit svoji šanci. Tvrdil mi, že když si zkoušku budu chtít v budoucnu udělat, tak budu muset začít zase od znova a navíc budu muset platit těžké peníze za kurz. V něčem měl pravdu, ale v něčem ne.

Na vysoké jsem zjistila, že moje angličtina je na tom hodně mizerně. Přemýšlela jsem co s tím a jediné, co mě napadlo, bylo přihlásit se do kurzu nějaké jazykovky. Někdy je opravdu těžké najít ten vhodný kurz, jelikož všechny večerní jsou poměrně rychle obsazeny a ty dopolední bylo pro mě těžké zkombinovat se školou a prací.Nakonec jsem našla to, co jsme potřebovala a moje vidina lepší angličtiny se kvapem blížila. Ale narazila jsem! Ne všichni učitelé angličtiny vám pomohou. Nechci tvrdit, že daný učitel byl v čemkoliv špatný, určitě spoustě žákům vyhovoval, ale mně přišel prostě jako slizoun. Nedokážu popsat proč. Nakonec jsme od půlky kurzu odmítla dále pokračovat. Něco ve mně zkrátka nechtělo na lekce chodit a trávit tam 1,5 hodiny svého času.

Za ten půlrok jsme se nezlepšila ani o píď, možná to bylo i tím, že jsme půlku kurzu vynechala. Ovšem dále mi vrtalo hlavou, co teda se svojí angličtinou udělám. Jít do kurzu, aniž bych dopředu znala učitele, nechci, jelikož nechci vyhodit svoje tvrdě našetřené peníze, tak co teď? Napadlo mě potrénovat angličtinu někde v zahraničí a odjela jsem na 14 dní pracovat jako dobrovolník do Španělska. Zkušenost to byla excelentní, bohužel v jiných ohledech než ve zlepšení jazyka.

Ještě před odjezdem do Španělska mi můj kamarád doporučil Facebookovou stránku Nina English Brno. Jedná se prý o učitelku na volné noze a na FB dává dobré tipy, jak se člověk může učit sám online. Hned jsme stránku začala navštěvovat a po návratu jsem si všimla, že Nina nabízí Kurz zážitkové angličtiny. Co mě zaujalo, bylo především to, že se učilo bez učebnic, zábavnou formou a s rodilými mluvčími. Kurz jsem absolvovala a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Naprosto jsme změnila názor na angličtinu a vůbec na jakýkoliv jazyk. Do té doby jsme se učila, jelikož jsme to brala jako nutnost, zkrátka něco co potřebuju do životopisu. Po pár lekcích s Ninou jsem se do English bláznivě  zamilovala a byla pro mě radost se ji učit. Navíc jsme v kurzu potkala mnoho rodilých mluvčí, kteří mi pomohli se rozmluvit a posunout můj level o kousíček výš.

Dále jsem se dozvěděla, že se v Brně konají pravidelná setkání cizinců, kde člověk může pokecat a případně si najít nové kamarády. Znáte Na Stojáka? Kdo by neznal. Ale víte, že v Brně existuje English Stand Up Comedy? Poměrně nepravidelné představení v brněnském klubu ClubWash. Proč se nezasmát a zároveň nedostat jazyk snadněji do ucha. Toto vše jsem poznala díky Nině a nejen to. Víc se soustředím na texty písniček, abych jimlépe rozuměla, koukám se na filmy a seriály bez titulků a snažím se číst zahraniční média. Nina mi otevřela oči a já pod jejím vedením studuju už skoro dva roky. Za tuto dobu můžu konečně vidět nějaký posun. Vím, proč chci studovat angličtinu, mám v tom jasno a opravdu se zlepšuju. Hurááá!!!

Můj půlroční pobyt v Turecku mi hrozně moc pomohl v tom být si v angličtině jistější. Nebát se mluvit, nebát se, že neporozumím či se nedomluvím. Předtím, než jsem do Turecka odjela, jsem se vždycky hrozně bála mluvit. I když tady píšu o tom, jak jsem se u Niny rozmluvila, pořád jsme v sobě cítila nějaký blok. Nedokázala jsem si představit, že bych pracovala s cizinci, či se s nimi dostávala každý den do kontaktu. I když jsme ráda chodila na English meetingy pořád ve mně nějaký ten strach byl a musela jsem ho překonávat. Po Turecku? Chachaaa! Nejraději bych mluvila anglicky pořád, jelikož jsem na to byla skoro půl roku zvyklá. Hrozně mi to chybí a jak jsem byla dřív neochotná mluvit s cizinci, teď to vyhledávám.

Takže pobyt v zahraničí, v anglicky mluvící zemi ještě lépe (já bohužel nemám osobní zkušenost, ale jsme o tom hluboce přesvědčena), je pro jazyk to nejlepší a je fuk, jaký jazyk se učíte a na jaké úrovni jste. Vždycky to pomůže, a to i když jste úplný začátečník.

A příště napíšu něco o svých nejnovějších cílech v angličtině.

Ještě pár odkazů na závěr:

http://englishbrno.cz/ - Nina English Brno, moje nejlepší učitelka angličtiny

https://www.facebook.com/groups/englishinbrno/ - FB skupina, kde se pravidelně organizují English meetingy v Brně

https://www.facebook.com/groups/235711289814861/ - English Stand Up Comedy

http://www.englishcentral.com -English central, stránka kde se dají sledovat videa z YouTube s titulky a můžete se zde i nahrát a počítač vyhodnotí vaši mluvenou angličtinu

Jeden dubnový víkend

Přišel konečně krásnej víkend a my jsme se vydali na Bike Tour po staré části Bursy. Jelikož akci organizovali Couchsurfeři, se kterými jsme předtím byli v Burse po památkách, předpokládali jsme, že to bude stát za to. Po páteční párty do pěti do rána bylo poměrně těžké vstát, ale kolem poledne jsme se vyhrabaly z postele a vcelku nestíhaly. Než se tři ženské vystřídají v koupelně a pak chtějí jít ještě na kebab, zabere to dost času. O půl druhé jsme měli být v centru, což je něco přes hodinu od nás z Gorukle. Bylo asi čtvrt na dvě a my seděli na kebabu. Ve finále jsme měli zhruba hodinu zpoždění a všichni na nás museli čekat. Ještě, že jsou Turci ve většině hodní a vzali to sportovně, někteří nás ale, podle mě, proklínali celý výlet. Po našem příchodu a několika minutách omlouvání jsme se vydali půjčit kola. Čekala jsme starý hnusný kola, ale to co jsme dostali, byl vážně děs. Nejenom, že byly starý a napůl rozbitý, byly ke všemu ještě i malý. Po výběru toho nejlepšího kola, jelikož to moje na rozdíl od ostatních brzdilo a přehazovalo, jsme se vydali vzhůru do hor.

Po zhruba každých sto metrech jsme se museli zastavovat, většinou pokaždé kvůli něčemu jinému. Prvně se jednomu Turkovi málem rozpadlo kolo, pak zase jedna Brazilka nadávala, že už dál nepojede a tak to bylo pořád dokola. Na úpatí kopce jsme potkali stařičkého dědečka, který se šel projít a vybral si stejnou cestu jako my. My jsme dojeli tak kilometr nahoru do kopce a tam jsme čekali na zbytek. Během čekání, tlachání a focení nás tento milý stařičký dědeček předehnal. Takže si myslím všichni dokážete živě představit, jaká byla naše průměrná rychlost. 

Nahoře jsme chvilku zkejsli a pak se vydali zpátky dolů. K naší smůle zrovna v sobotu začínali oslavy nějakého výročí Otomana, takže byly v centru Bursy davy lidí. Nejvtipnější pasáže teprve přišly, když jsme se vyhýbali lidem či autům v uzoučkých uličkách. Ve finále byl výlet ale celkem prča. Rozhodně jsme se nasmála a věřím, že se mi díky tomu prodloužil život o několik let. Zdárně jsme dojeli do cíle a za kola zaplatili pouze 55 Kč, což je snesitelné. Na konci výletu nezapomněli organizátoři dodat, že během dalších víkendů plánují další cyklo-výlety. Už se na ně nesmírně těšíme.

V neděli jsme se domluvili s naším učitelem turečtiny, že vyrazíme na výšlap do hor. Měli jsme opravdu krásně pestrý víkend – sobota na kolech a neděle na pěší túře v horách. Vstávali jsme okolo půl šesté, abychom se do půl osmé byli schopni dostat do centra, odkud jsme vyjížděli minibusem směr Uludag. Tentokrát se nečekalo na nás, ale na Portugalce a opět jsme dorazili pozdě, „jen“ o půl hodiny. Naši skupinu tvořili především studenti teologické fakulty, náš učitel, jeho přátelé, dvě Američanky a my Erasmáci. Ihned jakmile jsme se seznámili, jsme naskákali do minibusu a fičeli nahoru do hor. Cesta trvala asi hodinku. Nakonec nás vyhodili u lesní cesty, kde jsme se nasnídali. Pojedli jsme burek a posilněni jsme se vydali cestou necestou, která byla převážnou dobu po rovině. 

Když se někde v Evropě jezdí do hor, tak se prostě nastoupá na hřeben, pak se jde chvilku po hřebenu a nakonec se seběhne dolů. Tady se ale Turci nechají vyvést busem nahoru a pak už se jen nahoře prochází a kochají. Nejvíce mě pobavil jeden účastník, který šel celou dobu v gumových botách do vody. Z našeho pana učitele se taky vyklubal opravdový učitel, jelikož nám celou dobu pořád něco přikazoval a poučoval nás. Začalo to tím, že mi nařídil, ať si sundám bundu, že mi bude teplo a budu zpocená. Pak téměř přikázal Báře, ať mu dá foťák, že chce fotit, nebo Michalovi, ať si příště koupí lepší boty do hor. Navíc nás celou cestu buzeroval, že jdeme buď moc rychle, nebo moc pomalu. Připadala jsem si, jak v mateřské školce. Co to kompenzovalo, byla nádherná příroda, která byla všude kolem nás. 

Asi po 10 km, když už jsme všichni šilhali hlady, jsme si na cestě rozdělali oheň a opekli köfte (opečené mleté maso). Každý dostal svoji úlohu – jeden krájel chleba, druhý rajčata, třetí nosil dříví atd. Já jsem měla za úkol vytřít špinavé umělohmotné nádoby. Vzala jsem si ubrousek a začala jsem je vytírat. Celou dobu jsem přemýšlela, proč to dělám. Nakonec mi došlo, že to jsou nádoby od syrových köfte, do kterých se pak budou zpátky dávat již hotové köfte. Z toho se mi udělalo trošku nevolno, jelikož jsme neměla žádnou dezinfekci, kterou bych nádoby umyla. Pouze vodu z potůčku a kapesníčky. V Česku doma nekrájíme nožem na maso ani zeleninu, ale tady v Turecku se s ničím zkrátka moc neštvou. Během pauzy byl také čas na modlení, a jelikož s námi šli většinou jen zapřísáhli muslimové, tak jsme viděli skoro všechny. Vznikla z toho velmi plodná debata o tom, jak poznají, kterým směrem je Mekka. Když jsme se zeptali našeho učitele, tak nám řekl, že 30 stupňů doprava, doleva se toleruje. Celá obědová pauza byla završena tím, že se všechny odpadky naházely do igelitových pytlíků a vše se to hromadně spálilo. My jsme si vyměňovali zaražené pohledy s Američankama. Igelit se pálí asi taky jenom tady od Turecka na východ.

Náš učitel vyfotil během neděle asi tak tři tisíce fotek. Na Facebook jich dal pouze 400. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsme se už odmítala fotit. Michalovi se povedla výborná hláška: „Dnes mě vyfotili vícekrát, než za můj dosavadní život.“

Příští víkend máme namířeno do Istanbulu, tak snad nám vyjde počasí. Držte palce.

Na horu vysokú

První velký výlet, který nás čekal, byla nedělní návštěva hory Uludag, která se tyčí nad Bursou. Vrchol dosahuje něco málo přes 2 500 m. n. m. a údajně se tam dá i lyžovat. Samozřejmě by to byl naprosto parádní zážitek zkusit si lyžování tady, ale jelikož zde nemám pomalu ani lyžařské rukavice, pořád jsem váhala. Sice jsme se dozvěděli, že se nahoře dá všechno půjčit, jelikož Turci lyžařským vybavením příliš nedisponují, ale absolutně jsme netušila, v jakém stavu dané vybavení bude. S Evou jsme se tedy pořád nedokázaly rozhodnout, zda jezdit, nebo ne. Navíc ani ostatní Erasmáci nechtěli lyžovat, což mě poměrně zarazilo. Nejvíce z nich zkrátka lyžovat neumělo, což je na české poměry neobvyklé, jelikož u nás lyžuje či snowborduje téměř každý.  Co nás taky velmi odpuzovalo, byla teplota, která se údajně nahoře pohybuje okolo 12 stupňů.

V neděli v 7 hodin ráno jsme vyjeli v minibusu směrem nahoru do výšin. Poměrně dlouhou dobu nebyl vidět žádný sníh, ale to se asi po hodině změnilo a sněhu poměrně rychle přibývalo. Konečně jsme po všech šílených zatáčkách dojeli nahoru, vylezli z minibusu a zima nás praštila přes nos. Já ve své tenké flísové bundě okamžitě mrzla a to nemluvím o ostatních v podzimních kabátcích (nahoře bylo tak 5 stupňů). Můžu si gratulovat, že jsem se před odjezdem rozhodla koupit nový treckovky. Sice nebyly úplně nejlevnější, ale zachránily mě od okamžitého promočení.               Po vyskákání z busu a pár sprostých slovech, že počasí je fakt odporné, padalo něco mezi sněhem    a deštěm a všude byla brutální mlha, jsme se rozhodly, že lyžovat nepůjdeme. Měli jsme tedy něco kolem   7 hodin na to, se nahoře pořádně projít. Po půl hodině byly téměř všichni promočení na kost a chtěli jít na čaj, nebo zpátky do busu. Část opravdu do busu šla a já se přidala k Turecko-polské průzkumné výpravě, která se mým příchodem změnila na turecko-polsko-českou. Naším cílem bylo najít vojenskou stanici, ve které stojí čaj 50 Kurušů a ne 5 Lir, jak v ostatních barech či restauracích na Uludag. Zpočátku jsme šlapali směrem po sjezdovce, kde nás křižovali lyžaři a já jsem pouze čekala, kdy nás někdo smete, jelikož jme v té mlze nebyli vůbec vidět. Poté jsme ze sjezdovky uhli a začali se brodit v téměř po kolena vysokém sněhu. 

Po překonání několika metrů brozením a úspěšném seskoku z 2 metrové hroudy jsme stanici našli. Teď přišla ta doba, kdy jsem byla promočená už i já a jediný po čem jsem toužila, byl teplý čaj. Toho jsme se ale nedočkala, jelikož stanice byla zavřená a my jsme museli jít hledat bar, kde dostaneme čaj za 5 Lir. Bar i s čajem jsme našli a pak se vydali k busu, kde zbytek přeživších vyspával a sušil se. Poté nás čekal oběd, který by si zasloužil samostatnou kapitolu. Čekala jsme alespoň polívku, ale dostali jsme opečenou bagetu s něčím, co připomínalo párek, ale pouze při velké představivosti. Bylo to vážně hnusný, ale jelikož měli všichni hroznej hlad, tak toho zbaštili spoustu. Zbytek výletu probíhal tak, že jsme seděli v buse a čekali další skoro 4h na to, než odjedeme. U toho jsme si sušili boty, ponožky a byli zabalení pod dekou.

Možná to celé vyznívá trošku negativně, ale já jsme opravdu velmi ráda, že jsem na Uludag byla, i přes to, že jsme brutálně promrzli, strávili jsme čas spolu a pobavili se. Co jsme měli také možnost vidět, byly nadšené turecké lyžařky v šátcích, městských kabátcích a sukních. Připomnělo mi to staré dobré časy naší první republiky. Věřím ale, že díky hnusnému počasí a extrémním podmínkám si tento výlet budeme opravdu pamatovat do konce našich dní. 

Nový týden a nové zážitky

Minulý čtvrtek pro nás Internation office připravila Welcome párty. Vtipné bylo, že celá akce začínala v 15h, takže si určitě všichni dokážou představit, o co šlo. Co nás potěšilo, že jsme se mohli pořádně nadlábnout. Všechny nás přivítali, každý jsme dostali dárkové předměty a studentské karty, které nás opravňují k pobírání slev, např. v muzeích. Vtipné bylo to, že karty nedostali jenom noví studenti, ale i ti stávající a to i přesto, že tady na Uludag studovali už i předchozí semestr. Předpokládám, že byli na nás vcelku naštvaní, jelikož oni na karty čekali půl roku a my týden. Možná se vedení Uludag univerzity nechtělo zatěžovat se dvěma ceremoniály, tak počkali, až dorazí úplně všichni studenti akademického roku a udělali zkrátka jenom jeden. Jak jsem již psala minule, v Turecku se nesmrká. Co je ale problém, že já jsem zvyklá smrkat všude a pořádně nahlas. Jakmile jsme přišli do Art Galery, kde se měla Welcome party konat, tak se mi v nose uvolnily všechny hleny, jelikož jsme přecházeli ze zimy do tepla. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než se zkrátka a dobře vysmrkat, a to jak jinak než řádně nahlas. Všichni Turci se na mě okamžitě pohoršeně podívali, a že jich tam nebylo málo, ale jakmile viděli můj zahanbený obličej, začali se smát. To bych nebyla já, abych neutrhla hned na startu nějaký trapas.

Na pátek jsme naplánovali, s místními, prohlídku památek v centru Bursy. Co nebylo úplně dobré, bylo to, že na čtvrtek jsme naplánovali párty a po troše míchání alkoholu mi v pátek nebylo úplně nejlépe. Naštěstí prohlídka města začínala až ve dvě hodiny odpoledne, takže jsme měli poměrně dost času na to se vyspat. Turci nám ukázali spoustu krásných míst. Zde je výčet některých - opevnění a hrad, který se tyčí nad Bursou, Zelená mešita a hrobka sultána, který ji nechal postavit, Velká mešita, jež je pátou největší mešitou na světě a tou největší v Turecku, hedvábné dílny, kde jsme absolvovali i malý workshop o tom, jak kreslit na hedvábí speciální technikou a spousta dalších hrobek a parků. Den jsme si s holkama báječně užily, konečně jsme se neválely jenom u nás v Gorukle (tam bydlíme).     

O víkendu jsme byli v ZOO. Mají ji tu moc krásnou, sice malinkou, ale krásnou. Jediné co je naprd, že než se tam člověk dostane, tak musí téměř hodinu stát v naprosto přeplněném autobusu, jehož řidič řídí jako o život. Člověk je vlastně rád, že je to tak přeplněné, jelikož se všechny lidské bytosti mohou v autobuse do sebe zaklínit a člověk v zatáčkách tolik nevlaje. Když jsem se ptala, proč spoje neposílí, když jsou tak přeplněné, dostala jsem klasickou odpověď „Welcome to Turkey“. V ZOO bylo spousta typických zvířat. Co se mi líbilo, že zvířata, která jsou v Česku vidění normálně v lese, jsou v Turecku zavřená v klecích – například takový divočák. Taky jsem došla k závěru, že zvířata musí krmit nějakou drogou, jelikož všechna byla šíleně aktivní. Určitě znáte, totálně znuděná zvířata v českých ZOO, která jenom spí nebo se nehýbou, tady to bylo všechno obráceně. Žirafy a zebry si hrály, pštrosi čůrali, lvi čůrali i řvali atd., moc krásný pohled. Navíc bylo nádherně, tak jsme si to náramně užili.

Nový týden přinesl další pokus návštěvy školy a snahu o zjištění nějakých informací. Tentokrát jsme byly s Bárou úspěšné a setkaly se s naší koordinátorkou, která pije jeden čaj za druhým a kouří jednu cigaretu za druhou. Myslím, že si budeme rozumět, jelikož nevypadala na to, že by něco hrotila. Domluvila nám schůzky s učiteli na tento týden, tak uvidíme, co pořídíme. Ve čtvrtek máme první lekci turečtiny, chachááá.

Na dnešek jsme si naplánovali výlet na policii k vyřízení trvalých pobytů v Burse. Museli jsme vyplnit spoustu nesmyslných papírů, donést 4 pasové fotografie, kopie pasů atd. zkrátka a dobře další byrokratický nesmysl. Nejprve jsme šli do dveří č. 9 a já si naivně myslela, že je to všechno, ale vyvedli mě z omylu. V těchto dveřích nám pouze zkontrolovali, zda máme všechny dokumenty. Poté dveře č. 11, kde jsme dostali razítko. Následovala přepážka s velmi milým pánem, který mi v turečtině vysvětlil, že na kopii víza z pasu nemám potřebné razítko, které nám dali na letišti. Jasně, že to tam nemůžu mít, když jsme stránku s vízem kopírovala ještě před odletem. Dodnes jsme nepochopila, proč si kopie nemohou udělat na místě (to stejné bylo i na ambasádě v Praze). Jedna hodná Turkyně ze studentské organizace naštěstí vzala můj pas a běžela ho někam rychle okopírovat. Pán u přepážky byl poté uspokojen a poslal mě na pokladnu, kde jsem zaplatila krásné 2000 Kč, za to, že můžu zůstat 4 měsíce v Turecku. Huráá. Celou dobu jsem si na policii připadala jako v románu či povídce Franze Kafky. Asi si budu muset zase něco od něj přečíst, abych pochopila, jak se Franz cítil. Za deset dní by měl být trvalý pobyt vyřízen a my si budeme moci konečně požádat o připojení k internetu do našeho bytu. Huráá na druhou.

Vypadá to, že bychom o víkendu mohli jet lyžovat, tak doufám, že to vyjde. Držte mi palce.

  

   

První návštěva školy byla opravdu podařená. S kolegy jsme zavítali do International office, kde jsme potkali všechny, se kterými jsme doposud komunikovali pouze přes mejl nebo Facebook. Jako správní Turci byli milí a přívětiví. Do školy jsem šla především s tím, že se chci alespoň přibližně dozvědět, které předměty budu studovat a kdo mě bude učit. Dozvěděla jsem se pouze to, že je moje koordinátorka nemocná a nemůže mluvit. Mám přijít příští týden, že už ji bude snad lépe. V podstatě jsem se nedozvěděla vůbec ale vůbec nic, no snad asi jen to, že to taky nejspíš nikdo nebude moc hrotit.

Předtím než jsme navštívili školu, byli jsme se podívat v místní mešitě. Spíše jsme se chtěli podívat do místní mešity a stal se z toho opět evropský trapas. Máme tu jednu lokální mešitu kousek od domu, tak jsme zavítali tam. Pořádně jsme se předtím s holkama zahalily, abychom nikoho nepobuřovaly a vydaly se po schodech nahoru ke vstupu. Tam jsme uviděly botník na boty a vešly dovnitř s tím, že si vyzujeme boty. To jsme ale netušily, že nesmíme vstoupit na koberec a nějaký muslim nám velmi vyhuboval. Začal na nás ječet cosi turecky a odkopával dva kamínky, které nám upadly na kobereček z bot, a zároveň nás vyháněl ven. Až potom jsme se dozvěděly, že je neslýchané, aby ženy v menších lokálních mešitách chodily stejným vstupem jako muži a zkrátka jsme tam neměly co dělat.

Včera jsme byli na párty – jedna Belgičanka slavila 24 let. Bylo to opravdu komické. Představa dvaceti vysokoškoláků, kteří popíjí v baru kafe nebo čaj je v Česku opravdu k smíchu. Češi a Slováci si dali pivo, ale stálo skoro 80 Kč a nebylo vůbec dobrý. Co tu mají celkem pitelné je pivo s citrónem. Něco jako naše Radlery, ale o trošku silnější (okolo 4 % alkoholu). Začalo se tím, že jsme se pokoušeli o karaoke. Ze začátku bylo těžké najít písničky v angličtině, ale pak nastal druhý problém. Všechny písničky, co nakonec hrály, byly pouze demo verze a trvaly přibližně 20 sekund. Turci asi nejsou úplně kamarádi s technikou a nedokázali pochopit, že se musí něco změnit, aby písničky hrály celé. Tímto jsme se bavili asi dvě hodiny. Pak jsme raději začali hrát hry, které zkrátka prostě potřebují k hratelnosti alkohol. Bohužel ten nebyl přítomen a raději se od her nakonec opustilo – ještě že tak.

Zprávy o počasí

• V pondělí nádherných 20 stupňů, ideální den na svetřík nebo sáčko.
• V úterý bohužel opět 10 a zataženo celý den. Z původního nápadu jet do centra Bursy sešlo a my spaly téměř celý den. 
• Středa – opět hnusně a my proflákaly celý den.

Další postřehy  

• Jelikož jsme schytaly největší byt s největším obývákem, budou se pravděpodobně všechny párty konat u nás. Škoda že naše spolubydlící jsou spíše studijní typy a přijely do Bursy studovat. Chvíli jsem nad tím opravdu hluboce přemýšlela, že to vůbec někoho mohlo napadnout. Já pořád pevně věřím, že tu nejsme s holkama kvůli studiu.  
• Menza je tu pěkná, za 22 Kč je k snědku polévka, hlavní jídlo, salát a dezert, ale nekulte oči, jelikož porce jsou velmi malé. Na najezení to stačí, ale za pár hodin má člověk opět hlad.
• Z jídel jsme v bistrech vyzkoušeli už velké množství kebabů, všechny byly senzační. Co je v Turecku bezva, že je možné si zavolat v jakoukoliv denní či noční dobu pro kebab, pivo nebo cigarety a oni cokoliv na požadovanou adresu velmi rychle donesou. Samozřejmě, že se za to neplatí nic navíc. Turkové mají skvělý služby, takže snesou každému zákazníkovi modré z nebe, např. vehementně spojují stoly, pokud přijde více lidí, což se v Česku jen tak nevidí.
• Párty tu probíhají opravdu o jednom pivu, což je občas velmi náročné. Asi bude nejjednodušší konvertovat k Islámu a abstinovat celé 4 měsíce.
• Nesmrká se tady prosím nahlas, pouze se maximálně utírá nos. Turci rádi posmrkávají. Takže si určitě dokážete představit, že já s permanentní chronickou rýmou umírám.